NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doposud méně známá, ale naprosto šílená smečka ze země katolíků, IRA a whiskey se u nás nedávno letmo představila svou účastí na tour s Desecration. Tihle kluci jsou ovšem z irského jihu a tam jim toho tolik nehrozí (snad kromě toho vizoura). Tudíž se nadšeně oddali hudebním radovánkám. Původně hudlali nějaký ten detík, ale to, co předvedli na svém druhém CD, je něco šíleného. Tedy v dobrém slova smyslu. Posun směrem ke grindcoru je tu evidentní, ovšem zmutované deathmetalové jádro zůstalo. V jaké že intenzitě se asi budete v první chvíli poslechu klepat pochopíte ze dvou faktorů, jež vám nyní milostivě zjevím. Tak tedy zaprvé - na desce Nadir se nachází 24 grinddeathových skladeb, přičemž celé tornádo trvá poctivých 43 minut. A zadruhé – na zplození celé irské tancovačky dohlížel zpoza mixážního pultu švédského Soundlab studia človíček s povědomým jménem Mieszko Talarczyk (pro neznalé – nastavení vašeho čichometru směrem k pojmu Nasum znamená „přihořívá“). Čtveřice se ovšem neráchá v tématech typických pro grindcore, spíše to vypadá, jakoby jejich zlověstný název evokoval i zlo v jinak pěkně naštvaných a místy i docela přímočaře expresivních textech. Třeba sympaticky znějící Where´s My Axe mluví sama za sebe. Divoká They Use Dark Forces vypadá jako vystřižená z prvních alb Venom a Traumatic Stress Solution zase evokuje death/grindové vody. Plochá inspirace holywoodskou sračkou se objeví v Hamunaptra (City Of The Dead), naopak témata She Hates With a Marble Heart, Throne Of The Whore, Judgement Has Passed Before I Was Born, Bonebag nebo Pogrom vám svou tématickou proměnlivostí udělají v hlavě trochu nečekaný guláš, což se zdá být v tomto případě pozitivní hodnotou. Inu – je to barvitá deska, tenhle Nadir. Kombinované vokály kytaristy Steva (zlé hloubky) a basáka Coryho (frenetická skřeková anihilace) se vzájemně doplňují a dokupy s celým ansámblem tvoří něco trochu podobného tomu, co u nás dělají Alienation Mental, ovšem není to tak rychlé a progresivní, spíše více „metalové“. Rozhodně se ale jedná o velké překvapení a naději doposud v podstatě mlčící irské scény.
8 / 10
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.